Prokop bloguje
25.02.2010
Budu vám dělat reklamu…
Každej závodník jde do svý kariéry s pocitem, že se sny budou měnit ve skutečnost mnohem rychleji, než tomu pak je. Nechceme čekat, na dráze taky nikdo nepočká. Jenže živit se závoděním není zdaleka totéž, jako prostě závodit. Někdy to člověk musí vzít pořádnou oklikou, aby se vůbec dostal do cíle a mnohem častěji tam vůbec nedojde, i kdyby se na hlavu postavil. Čím dál víc mám ale pocit, že by se někteří týpci nejradši ani nezdržovali závoděním, nedej bože nějakym tréninkem, a s prvním přeskočeným obrubníkem rovnou vyráží na hon za sponzory. Nedělám si iluze, že by se zrovna tímhle Češi lišili od ostatních. Dlouho jsem ale slýchal názor, že bikeři nejsou zdaleka tak hladoví, jako skejťáci a snowboarders. Že prej nemaj tu drzost otravovat firmy, dokud opravdu nemaj nějaký výsledky. To je ale bohužel asi pryč.
„Budu vám dělat reklamu…“ Sice by si kvůli němu stejné boty/kolo/cokoli nekoupil ani jeho nejlepší kámoš, ale on má přeci stickerku na helmě, takže firmo plať. Za co? Přece za ty hustý fotky na netu! Místo řidítek klávesnice, místo činek kamera. V pátek ještě loserem, v neděli už virtuální hvězdou, v pondělí chci kolo a plat! V úterý aspoň rám. Ve středu jim dám čas, stejně musím do hospody. Čtvrtek. „Jak to jako myslí, jakej tréninkovej plán?!“ V pátek je kontrakt ready, dostal jsem tři plechovky, jsou to šmejdi, ale co, mám SPONZORA! Večer je to online!“ Divili byste se, kolik takovejch bláznů vyráží „na jednání“ s kilem v kapse a představou, že někoho zajímaj. Občas se najde firma, co skočí na špek. Jenže do roka je po virtuální bublině, týpek má po plechovkách a všichni ostatní bikeři klepající u dveří utrum na hodně dlouho. Díky, kámo!
Jestli máte kolo rádi a třeba celou zimu dřete někde ve sklepě, přestaňte žasnout nad tím, jakou maj jiní kliku na „sponzory“. Jsme tak malá země, že když se vám bude jen trochu dařit, všimnou si vás. Nejdřív možná místní bikeshop, pak třeba Dirtbiker a časem… kdo ví?! Jen pár lidí na světě se živí tím, co je opravdu baví. Není nakonec lepší máknout na brigádě a jezdit s čistou hlavou, než muset být vděčný za tkaničky do bot?
Každej závodník jde do svý kariéry s pocitem, že se sny budou měnit ve skutečnost mnohem rychleji, než tomu pak je. Nechceme čekat, na dráze taky nikdo nepočká. Jenže živit se závoděním není zdaleka totéž, jako prostě závodit. Někdy to člověk musí vzít pořádnou oklikou, aby se vůbec dostal do cíle a mnohem častěji tam vůbec nedojde, i kdyby se na hlavu postavil. Čím dál víc mám ale pocit, že by se někteří týpci nejradši ani nezdržovali závoděním, nedej bože nějakym tréninkem, a s prvním přeskočeným obrubníkem rovnou vyráží na hon za sponzory. Nedělám si iluze, že by se zrovna tímhle Češi lišili od ostatních. Dlouho jsem ale slýchal názor, že bikeři nejsou zdaleka tak hladoví, jako skejťáci a snowboarders. Že prej nemaj tu drzost otravovat firmy, dokud opravdu nemaj nějaký výsledky. To je ale bohužel asi pryč.
„Budu vám dělat reklamu…“ Sice by si kvůli němu stejné boty/kolo/cokoli nekoupil ani jeho nejlepší kámoš, ale on má přeci stickerku na helmě, takže firmo plať. Za co? Přece za ty hustý fotky na netu! Místo řidítek klávesnice, místo činek kamera. V pátek ještě loserem, v neděli už virtuální hvězdou, v pondělí chci kolo a plat! V úterý aspoň rám. Ve středu jim dám čas, stejně musím do hospody. Čtvrtek. „Jak to jako myslí, jakej tréninkovej plán?!“ V pátek je kontrakt ready, dostal jsem tři plechovky, jsou to šmejdi, ale co, mám SPONZORA! Večer je to online!“ Divili byste se, kolik takovejch bláznů vyráží „na jednání“ s kilem v kapse a představou, že někoho zajímaj. Občas se najde firma, co skočí na špek. Jenže do roka je po virtuální bublině, týpek má po plechovkách a všichni ostatní bikeři klepající u dveří utrum na hodně dlouho. Díky, kámo!
Jestli máte kolo rádi a třeba celou zimu dřete někde ve sklepě, přestaňte žasnout nad tím, jakou maj jiní kliku na „sponzory“. Jsme tak malá země, že když se vám bude jen trochu dařit, všimnou si vás. Nejdřív možná místní bikeshop, pak třeba Dirtbiker a časem… kdo ví?! Jen pár lidí na světě se živí tím, co je opravdu baví. Není nakonec lepší máknout na brigádě a jezdit s čistou hlavou, než muset být vděčný za tkaničky do bot?